Období dešťů

Koncem minulého týdne konečně přišel vydatný podzimní déšť a já jsem si lebedil, jak už je načase. Když pokračoval i druhý den, tak jsem si dál spokojeně pobrukoval, jak to je dobře, že jen víc a houšť, neb je sucho. Třetí den jsem už začal zhlídat, ale pořád jsem se utěšoval tím, že vláha je po letošním létě potřeba. Čtvrtý den se dvůr změnil v mokřad (husy jsou šťasné) a já, zabořen po kontníky v bahně, začal práskat obočím a nepěkně brblat. Pátý den naše studna, počas celého léta takřka prázdná, přetekla přes okraj a já, zhlídajíc na vše v mém okolí, jen zlostně mručel. Šestý den déšť stále neustával a já jen útrpně sledoval kozí ohradu s vírou, že vzniklá bažina to naše stádo snad nadobro nepohltí. Sedmý den skrz okno pozoruju valící se mlhy, neustávající déšť a durch mokré slepice, na což v pravidelných intervalech vypouštím nepublikovatelné nadávky. Osmý den stále prší a já zjišťuju, že blato se díky kočkám a psovi dostalo už takřka všude i v chalupě. Moje nervy! No a dnes, devátý den, stojím v dešti s kozama na pastvě a v duši se mi rozlévá zvláštní klid, neb díky předpovědím tuším, že zítra už snad nebude pršet. A z mraků možná vykoukne i slunce!