Už nad prvním řádkem této stati o Kysuciach zjišťuju, jak těžké je popsat tento kraj. Jak složité je vylíčit tuto nejseverozápadnější výspu Slovenska, která na západě hraničí skrze Moravskoslezské Beskydy s Českou republikou a na severu skrz Jablunkovskou brázdu přechází do Beskidu Śląskego v Polsku. Jak náročné je definovat toto hornaté pohraničí, které od ranného středověku dělí Uherské, České a Polské království. Čím mám jednoduše charakterizovat oblast, která je až do 15. století uváděna jako takřka liduprázdný les a kde první osady, nejdříve na právu valašském a později kopaničářském, začaly vznikat v 16. století? Jak v textu pojmenovat nádheru kysuckých kopců, dolin, lesů, pasek, luk a potoků? Těžko!
Kysuce jsou totiž také kraj, který na celém Slovensku už historicky nese stigma jednoho z nejchudobnějších. A vnímán tak je i u samotných obyvatel Kysůc. A přitom tato definice vychází jen z ekonomických ukazatelů. Ale stačí se podívat trochu z jiného úhlu a začnete zjišťovat, že díky absenci průmyslu je zdejší životní prostředí neuvěřitelně čisté. Že nepřítomnost dálnic a jiných dopravních tepen zaručuje neuvěřitelný klid a celistvou, nerozervanou krajinu. Zjistíte, že Kysuce neznají světelný smog a díky tomu jsou tady v noci vidět hvězdy a že právě díky řídkému osídlení jsou kysucké lesy tak hluboké a krásné. A že čas tady běží tak nějak pozvolněji a Vy si můžete uvědomit, že v současném světě jsou i důležitější hodnoty, než je jen ekonomický růst. Ale samozřejmě musíte sami chtít…
Vždyť i sami Kysučané se mě často ptají, co vlastně na těch prostých Kysuciach vidím. A co že na nich vidí ti, kteří za námi na Zlámanů jezdí. A já jim odpovídám, že právě tu prostotu a přirozenost. A ta se může skrývat třeba v “obyčejném” tichu, na jehož existenci ve městech zcela zapomenete. Nebo v kmenech prastarých jedlí a buků ve voňavých kysuckých lesích, či v korunách starých pokroucených švestek a jabloní na mezích terasovitých horských luk. Nebo v tom nespočtu úchvatných výhledů do všech stran, kdy dole vidíte jen a jen další lesy a kopce… a Vám se z toho tají dech.
Ale i tak, když si to teď po sobě čtu, si říkám, že o Kysuciach psát nejde a nejde si o nich ani číst. Kysuce se prostě musí zažít. Ovšem pak hrozí riziko, že si je zamilujete. Jste ochotni to risknout? Tak to přijeďte zkusit. Třeba k nám…
